EXPEDICE CHO OYU 2000

“Hlásím summit” zahlásil Vladimír plechovým hlasem z vysílačky. “Slyžoval jsem to od tyče až do druhýho kempu”. Stojím sám v podvečer opodál společenského stanu s vysílačkou v ruce a jsem jedno velké ucho. “Okolo čtvrtý jsme byli na vrcholu, Honza sestoupil do trojky a já jsem to sjel až sem. Honza přespí v trojce a ráno sestoupí sem do dvojky, najíme se a pak sestoupíme do BC. Strašně mě bolí nohy, ale jinak jsem vpořádku”. Takto jsme se v základním táboře dověděli o prvním slyžování osmitisícovky v naší pravidelné relaci s výškovými tábory okolo šesté. S Honzou do trojky bohužel spojení nemáme. Všechny akumulátory jsou tam vybité a kluci si náhradní sebou náhradní nevzali. Jdu do společenského stanu, kde jsou všichni a panuje tu dobrá nálada. Všechno jim radostně tlumočím a společně to zapijeme slivovicí.

Ten den jsem si do deníku napsal: “Spalo se mi přes noc perfektně. Ráno není žádná relace s výškovými tábory. Po snídani jsme venku na slunci. Dnes musíme poslat zprávu o odchodu do čínského základního tábora, objednat jaky a jeepy. Také musíme zavolat Nawangovi do Kathmandu, aby nám posunul letenky o týden dříve. Dnes je krásně, ale asi se pokazí počasí. Píšeme zprávu do čínského BC a po obědě jdeme k Italům domluvit telefon. Zároveň si Hanka domluví odjezd se Španěly. Niru (náš kuchař) volá Nawangovi, ale neúspěšně. Zkusíme to znova za dvě hodiny. Mezitím se ozvou kluci seshora, byli na vrcholu. Je to fantastický úspěch. Vladimír to slyžoval do C2. Pak volá Niru znovu Nawangovi. Letenky snad vyjdou. Taky mi přišel majlík od Jany k Italům. Je to docela milý. Po večeři jdu spát. Hodně přemýšlím o výsledku výpravy. Vlastně se všechno splnilo, kopec je vylezený a slyžovaný, akorát já jsem byl jaksi mimo. Budu se stím muset nějak vyrovnat. Dnes bylo opět krásně, akorát na noc se udělalo trochu mraků. Honza dne ještě spí v C3, už je pátý den nad 7000 m, snad v pohodě sejde do BC.”

Tato naše “čoojácká výprava” se rodila značně křečovitě. Původně jsme plánovali expedici s Vladimírem na Shisha Pangmu. Byli jsme značně nabuzeni úspěchem na Tarke Kangu a organizace takové výpravy už taky pro nás nebyla velká neznámá. Já jsem znovu vzal na sebe vedoucího a většinu organizace. Vladimír Smrž měl na starosti finance a všechno co s tím souvisí – má pro to vrozené schopnosti. Na základě naší internetové upoutávky se k nám přidal Honza Pala, Gabo Adamec z  Kammsportu a MUDr. Libor Chrastil z karlovarské nemocnice. Mezitím jsem na valné hromadě ČHS potkal Vaška Pátka, kterého jsem znal z Kathmandu. Tenkrát tam byl na expedici Annapurna IV. O přestávce jsme stáli venku ještě s Pepíkem Peterekem a předsedou IAMESu. Vašek mi s flaškou slivovice v ruce vyprávěl o jejich plánované expedici na Cho Oyu. Nezávazně jsme se dohodli na případné spolupráci a Pepík řekl, že určitě se mnou někam pojede. Naše Shisha Pangma nabývala reálnějších podob, uspořádali jsme schůzku v Praze, kde se nás sešlo už okolo osmi. Rozdáváme si úkoly a pak následovala jedna jobovka za druhou. Jeden ruší svojí účast pro zdravotní problémy, druhého oblafnul sponzor, třetího nepustili ze zaměstnání atd. Nakonec jsme zbyli tři a dohodli jsme se, že odložíme Shishu na jaro. Cestou z Prahy to bereme přes Kladno a stavíme se u Jirky Nováka. Ten nám zajišťuje servis v Tibetu, povídáme mu o našem rozhodnutí. Jen tak mimochodem nám řekne o nedostatku sněhu v Himalájích během jarní sezóny. Cestou do Varů o tom s Vladimírem celou dobu hovoříme a docházíme k závěru, že dostatek sněhu je pro nás priorita a určitě musíme vyjet v pozimním termínu. O víkendu jsem zavolal Vaškovi a řekl jsem mu, zda by nevzal čtyři lidi do jeho výpravy. Ochotně souhlasil a já tajně doufal, že se vyvlíknu z funkce vedoucího výpravy. Marně. Jeho část mančaftu se vyprofilovala z minulé výpravy na Dhaulagiri – Vašek Pátek ze Zlína, Honza Kalousek z New Yorku, Dušan Pokorný z Toronta, k nim se přidala Hana Weingartl z Winnipegu. K Vaškovi se přidal jeho kámoš, bývalý “repre” Miro Pelc (účastník výpravy Makalu 1976), Jirka Novák nám doporučil Pavla Machovce z Prahy. Tento základ doplnila karlovarská část Vladimír Smrž, MUDr. Libor Chrastil, Pepík Peterek (Mariánské Lázně) a já. Nás deset měl v Nepálu doplnit kuchtík Nir Kumar Basnet – s Pepou a Vladimírem jsem ho znali z naší výpravy na Tarke Kang. Je to dobrý kámoš, kuchař a organizátor z nepálské agentury Everest Adventure (P) Ltd, která nás tehdy organizačně a materiálně zajišťovala. Zvolili jsme ji i letos. Tibetský servis zajistila italská agentura Focus. Od této doby šlo do tuhého. Hlavně jsme museli sestavit mírně přebytkový rozpočet, sepsat seznamy materiálu a potravin, zajistit letenky, cargo, poshánět co nejlaciněji horolezecký a ostatní materiál a tisíce ostatních drobností. O víkendu v červenci jsme se setkali v Sedmihorkách, kde jsme dolaďovali spoustu drobností a zabalili cargo. Na kvalitní trénink už nezbývalo moc času ani chuti, neboť člověk se musí i něčím živit. E-maily se u mě v práci scházely z Čech, Nepálu, USA, Canady, a já se těšil na datum odletu až vypnu mobil. Kdo si někdy v životě něco podobného prožil, ví o čem mluvím. Na své blízké jsem poslední dobou už jenom vrčel a neměli to určitě se mnou lehké. 28.8. den před odletem se česká část výpravy setkala v karlovarské hospodě Pod kaštany s našimi přátely a příznivci. Rozloučení to bylo mohutné, ale o půlnoci jsem musel kluky vykopat z lokálu a zahnat je do postele. Brzo ráno jsme odjeli dodávkou směr Frankfurt n./M. Ve 14.30 se s náma vznesla DC 10-tka společnosti Biman směr Dhaka. Ještě před startem z nás stačili vytáhnout 700 DM za nadváhu, ale to už nás příliš nevzrušilo.

Naše letadlo se přehouplo přes Siválik a pod námi se rozprostřelo kathmandské údolí. “Vítám tě ve městě Zlatých střech” houknu na doktora, který sedí vedle mne. Nepál je jeho dlouholetým snem a Kathmandu je vstupní branou všech expedic do Himaláje. Po půldení přestávce v Dhace se konečně podvozek našeho Fokera dotýká nepálské půdy. Teď už jenom překonat důležité imigrační úředníky, vyplnit spoustu nesmyslů, vyhádat s taxikáři slušnou cenu za přesun do Thamelu a jsme doma. Hlavní město nás přivítalo právě probíhajícím monzunem a hustým ovzduším. Hned po ubytování jdeme do kanceláře naší agentury, kde se bouřlivě přivítáme s Nawangem – majitelem a naším kuchařem. Při lahvi Grant‘s whisky nám sdělí, že silnice do Tibetu je zablokovaná, takže minimálně týden si zde vychutnáme. Další dny jsou ve znamení příprav. Libor dostal na starosti čínská víza, Dušan centrálu a solární panel, Honza balí, eviduje a zamyká všechen materiál, Vašek běhá dnem i nocí po Kathmandu a shání rozumy (hlavně od Slovinské expedice) a Hanka s kuchařem průběžně nakupuje potraviny. Ostatní dostávají menší úkoly, Vladimír vydává peníze a vyřizuje objednaný kyslík a já se snažím všechno koordinovat. Každý pracovní den ukončíme společnou večeří a pak jdeme na pivo. Také vyzkoušíme naší přetlakovou komoru, do níž zapneme Pepíka a pumpujeme. Tlak v komoře simuluje tlak asi o dva tisíce metrů níž, takže dostaneme Pepu pod hladinu moře, což nelibě nese. Stále nám však chybí důležitý dokument pro vyzvednutí našeho carga. Ani po třech návštěvách na ministerstvu ho Nawang nesehnal, tak mu nezbylo, než ho zfalšovat. Nazítří už stojíme před letištním skladem a z jeho útrob na nás vykouknou naše staré známé sudy. Ještě nás midlmani (prostředníci mezi Nawangem a celními úředníky) upozorní, že cargo můžeme otevřít až v Tibetu a pečlivě jej zapečetí. Nazítří se doktorovi konečně podaří vyzvednou víza a můžeme vyrazit.

7.9.2000 jsem si poznamenal: “Dnes vyrážíme z Kathmandu. Ráno prší , zhasne elektrika a asi okolo 5.40 přijede náš autobus. Nakládáme, rozloučíme se s Nawangem a vyrážíme. Projíždíme luxusnější čtvrtě a dostáváme se na výpadovku směr Bhaktapur. Rýžová políčka, průsmyky a nádherná příroda. Sedím vedle Hanky. Pak sjíždíme k řece a stoupáme nahoru, abychom vzápětí sestoupili znovu k řece. V Lomosangu je odbočka na Jiri (směr Everest). Pak už stoupáme směrem do Kodari. Silnice se zhoršuje, ale zatím to jde. Poté přijedeme k prvím závalům. Dlouho čekáme až je prohrnou a pokračujeme dál. Pak se to definitivně zastaví. Náklaďáky popojíždějí a různě manévrují, čekáme až přijde řada na nás a jedeme ještě 8 km. Velký odtrh nás donutí vyložit náklad, na místě již čekají nosiči a s jejich pomocí přenášíme odtrh. Na druhé straně vše naložíme na náklaďák a jedeme do Kodari. Jdeme s Honzou okamžitě přes most na čínskou hranici a setkáváme se s agentem Focusu. Domlouváme se na příští den. Za chvíli Číňani zavírají celnici, jdeme zpátky do Kodari uklidit náš náklad a ubytovat se. Prší. Po večeři se vracíme do naší lodge a potkáváme se s tibetskými mnichy. Pozveme je na tibetský čaj, vládne tu příjemná atmosféra, popřejí nám mnoho úspěchů a jdeme spát.

Ráno moc pospíchat nemusíme. Mezi nepálským a čínským časem je dvouhodinový rozdíl. Sestavíme z nosičů husí pochod a jdeme přes most do Tibetu. Postupně se propracováváme přes arogantní celníky a svěřujeme se do organizace Focusu. Ještě musíme přenést veliký odtrh a nahoře v serpentině na nás čeká náklaďák. Vladimír vyplácí nosiče a začíná trošku pršet. Přikrýváme náklad velkou plachtou a čekáme na jeepy. Ty nakonec nepřijíždějí, tak vše naložíme na korbu, pak sebe a jedeme do Zhangmu. Létáme po strašné silnici a Miro asi prožívá pravá muka, protože si při nakládání udělal housera. V Zhangmu nás čeká další celnice, vyplníme formuláře a jdeme na oběd. Podává se čínská kuchyně, jí se pouze tyčkami, tím pádem nás čeká nový úkol – naučit se s nimi jíst. Nikdo zde neumí anglicky, když chcete sůl, přinesou vám lžičku atd. Organizace Focusu funguje perfektně a hned po obědě se vydáváme jeepy na další cestu. Čeká nás prudké stoupání po strašné silnici. Naštěstí je hustá mlha a prší, takže nevidíme strmé srázy, když balancujeme jeepem na krajnici. Asi za dvě až tři hodiny přijíždíme do městečka Nyalam (3800). Zde plánujeme strávit dva dny. Hned po příjezdu se jdeme ubytovat do hotelu a po večeři marně čekáme příjezd našeho náklaďáku s materiálem a kuchařem. Zorganizujeme záchranou akci a dvěma jeepy jedeme zjistit co se stalo. Těsně před soumrakem dojedeme k velké kamenné lavině, která spadla na silnici. Přeběhneme k náklaďáku a již zdálky slyším kuchaře “Robin, I like see you”. Následuje krátká porada, Pavel Machovec zde s kuchtíkem přespí a my s doktorem přestěhujeme osobní bagáž a léky do Nyalamu. Když přenášíme přes zával, občas okolo nás zarachotí kámen, ale naštěstí vše dobře dopadne. Do Nyalamu přijedeme v deset večer a Pepík se konečně dočká antibiotik, protože se dnes u něho projevilo virové onemocnění. Přístí den je ve znamení lehkých aklimatizačních výletů po okolních kopcích, při nichž si vyzkoušíme čtyřtisícovou výšku a Vaškovi se večer podaří vylít kyselinu do baterky vedle postele.

Druhý den jsem si poznamenal: “Dnes opoštíme tuto strašnou ďouru. Jdeme naposledy na snídani a pak nesedáme do jeepů a jedeme zajímavou krajinou. Vidíme tibetské vesnice a jedeme ohromnou pustinou. Pak stále stoupáme do sedla La lung-la (5050 m), zastavíme a vystupujeme. Niru věší praporky na čorten. Nalevo od nás tušíme Shishu Pangmu. Je docela zima a pak rychle jedeme dolů. Pod sedlem přibývá zeleně, vidíme políčka a zbořené kláštery. Jedeme podél řeky až do Tingri (4200). Ubytují nás v místním hostinci společně se španělsou expedicí a po obědě jdeme na výlet do okolí. Hned po večeři jdeme spát.”

11.9. po čínské snídani nasedáme do aut a jedeme do čínského základního tábora, kam dorazíme asi za hodinu. Cestou vidíme náš kopec v plné parádě. Je to nádhera, působí strašně mohutně. Jsme ve výšce 4800 m. Složíme celý náklad na hromadu, stavíme kuchyňský stan a kuchař se dává do přípravy oběda. Postupně vybalujeme stany a stavíme si malý tábor. Třídíme zeleninu a mezitím nás navštíví domorodci.Snaží se snámi obchodovat a vekslovat. Ráno s Vaškem a Vladimírem jdeme na výlet do okolních svahů, které přesahují pětitisícovou hranici. Svítí sluníčko, ale je dost velká zima a fouká vítr. Na jedné straně obdivujeme tajemnou tibetskou náhorní plošinu a straně druhé Cho Oyu. Snadno po břidlici seběhneme do tábora, kde se zrovna podává jídlo. Okolo šesté odpoledne zapadá sluníčko a citelně se ochlazuje. Stahujeme se do kuchyňského stanu a po večeři jdeme spát. Zítra nás čeká náročný den – pochod do našeho BC.

Rozepnu spacák a stan, obuju si boty a jdu na záchod. Obdivuji panoráma a východ slunce. Asi je mráz, ale to nevadí, přeci jsme v horách. Rychle vše balíme a připravujeme se na cestu s jaky. Jsou to roztomilá zvířátka, ale trochu jankovitá a tvrdohlavá. Vážení, přenášení a vázání na jaky trvá až do oběda. Našincovi by to trvalo tak dvě hodiny, ale oni mají na všechno času dost. Někteří členové to nervově nevydrželi a jdou napřed. Já s Honzou Kalouskem počkáme až do konce a jdeme za posledním jakem. Průměrně náklad spadne z každého jaka asi dvakrát za den a hlavně dáváme pozor na centrálu a certec bag. Procházíme fádní, ale půvabnou krajinou a celý den nad námi trůní náš obr Cho Oyu. Okolo páté dorazíme na planinku s vodou a rozbijeme tábor. Vedle našeho stanu si postaví stan domorodci a začínají topit jačími briketami. Snad nebude foukat nepříznivý vítr. Po večeři přijde za doktorem delegace jakmanů a doktor ordinuje, řeže, zavazuje a rozdává léky. Ráno je jinovatka a nás po snídani čeká stejný cirkus s nakládáním jako včera. Kupodivu se jim zdá, že nákladu je víc a po menší hádce je vše naloženo a v poledne jde karavana dál. Cesta mírně stoupá do malého sedýlka, odkud je vidět ledovec Gyabrag. Míjíme malý čorten s praporky a pomalu scházíme k malému jezírku, abychom znovu stoupali do dalšího sedla. Když je proděravěn druhý kanystr s benzínem vypěním a přikážu jednomu honákovi, že ho ponese obráceně až do base campu. V malé opuštěné osadě Dzapoma se trošku najíme a napijeme a čeká nás další stoupání. Už jsme přesáhli pětitisícovou výšku a je to na organizmu znát. Tep a dech se zkracují a batoh váží víc a víc. Jdu se dvěma Tibeťany po suťovém hřebeni nad ledovcem, míjíme americký základní tábor, pak tábor nepálských horských vůdců a konečně dorazíme do prostoru našeho budoucího BC. Je to suťoviště, poblíž budoucího španělského tábora 5600 metrů vysoko. Všechny plošinky, které zbyly po minulých výpravách jsou obsazeny a nás bude čekat úmorná práce s vybudováním nových. Napřed však musíme zkontrolovat všechen náklad a napsat zprávu pro čínského styčného důstojníka., který pak vyplatí naše jakmany. Mezitím už kuchař s dalšími kluky staví kuchyňský stan a vaří čaj a něco k jídlu. Každá dvojice si také musí upravit plošinku pro svůj stan. My s Vladimírem jsme našli příhodnou plošinku pod velikým suťovým svahem a bez rozmyslu jí upravujeme. Když v noci slyším nad námi pracující kameny, do rána už neusnu a jsem pevně rozhodnutý, že ráno náš stan musíme přestěhovat. Přes noc nasněžilo, je zamračeno a dnes musíme vybudovat plošiny pro společenský stan a kychyňský stan. Při naší nedostatečné aklimatizaci je to pořádná fuška, ale vše se nakonec zdaří. Hlavně ho musíme pevně ukotvit a Vašek pak slavnostně na něm vztyčí vlajku Valašského království. Po obědě si s Vladimírem najdeme prostor pro naší novou plošinu a společně s doktorem ji začneme kultivovat. Za dvě hodiny je vše hotovo a stavíme na ni stan. Po večeři jdu okamžitě spát. Nazítří Vladimír od rána buduje s kuchtíkem čorten, navečer je vše hotovo a čeká nás pudža. Náboženský obřad při němž se uctívají bozi a každá správná expedice se bez něj neobejde. Niru obětuje rýži a alkohol, posvětí naše cepíny a mačky a můžeme začít s výstupem. Večer máme všichni poradu a dohodneme na průběhu příštího dne. S Vaškem, Hankou, Vladimírem, Dušanem vyrazíme postavit první výškový tábor. Dáme si sraz v šest ve společenském stanu a jdeme spát.

Dne 17.9 jsem si do deníku poznamenal: “Přes noc nasněžilo a foukalo. V 6.30 vstaneme a jdeme do spol. stanu, už se zde připravuje snídaně. Budou to vajíčka se slaninou. V 7.30 vyrážíme. Jdeme přes spící base campy Korejců, Rakušanů, Italů, Američanů a pak už sestoupíme na ledovec. Jdeme od tyčky k tyčce po suťovištích, přecházíme přes potoky, procházíme okolo kajícníků a pak se dostaneme do údolíčka pod Nangpai Gosum. Zde odbočíme doleva a jdeme nahoru po obrovském suťovišti. Jde to ztuha, ale pak se rozhýbu. Nohy mě nebolí a s dechem se celkem vypořádám. Počkám na Václava a za chvíli nás dohoní Vladimír. Jdeme všichni spolu, pak se s Láďou trháme a za chvíli jsme na hřebeni. Vidíme pod sebou C1 ve výšce 6400 m. Stojí tady asi 30 stanů. Upravujeme plošiny, střídáme se u lopaty, funíme a asi za hodinu a půl stojí oba stany. Zalézáme do stanu, vaříme a spíme. Strašně mě bolí hlava, třeští, je mi na zvracení a celou noc nespím.ďa je na tom asi podobně.

Nazítří rychle sestupujeme do BC. Cestou potkáme další skupinu, která jde do prvního tábora s dalším materiálem a zásobami. Navečer se vysílačkou ozvou a jdou spát. Nám zbývá dobudovat základní tábor a Dušan má za úkol rozchodit naší elektrárnu. S Vladimírem přehodnotíme plán o našem výstupu v alpském stylu. Postupovat ve vyšlapané stopě a lézt po natažených fixech by asi byla velká ptákovina a proto budeme postupovat společně s naší výpravou – expedičně. Navštívíme komerční expedici firmy Himex a jejího majitele Russela Briceho. Chceme se s ním dohodnout, zda můžeme používat jejich fixní lana a také se ptáme na možnost zaslání e-mailů z jeho satelitního telefonu. Domluva je s ním rozumná, ale obchodník se v něm nezapře.

20.9. míříme opět s Vladimírem, Vencou nahoru. Za 4.5 hodiny jsme v prvním táboře, postavíme zde nový stan a zalézáme do něho. Ten starý Cassin málem roztrhal vítr, náš starý dobrý Mountent z minulé výpravy tu určitě vydrží. Vaříme hodně tekutin a chystáme se ke spánku. Pro mě je stejná jako minule a proto musím rychle sestoupit. Kluci berou materiál a dnes se pokusí vystoupit do druhého tábora. Já celý malátný sestupuji do BC. Po cestě potkám čechoamíky, kteří vystupují do C1. Večer se Venca ozve unaveným hlasem z  C2. To je skvělé, tempo jsme nasadili rychlé, ale zatím jsme úspěšní. Zítra kluci sestoupí a ve dvojce je vystřídají naši amíci. Chod základního tábora už mezitím dostal svůj řád. Kuchtík nám vaří skvěle a i počasí nám začíná více přát. 22.9 se Dušan ozve z druhého tábora v relaci o šesté večer. Zítra chtějí buď odpočívat, nebo postavit třetí tábor. 23.9. vystoupí Hanka s Dušanem do třetího tábora a postaví malý stan. Přespí zde a druhý den Dušan musí sestoupit. Hanka uvažuje o vrcholu spolu se šerpíky z okolních výprav, ale vítr jí v tom zabrání. 24.9. se chystám znovu vystoupit do prvního tábora, tentokrát s doktorem a Pepíkem Peterekem. Chceme přespat a eventuálně zkusit výstup do druhého campu. Noc přežijeme celkem v pohodě. Pepík se po snídani pokusí o výstup do druhého tábora, ale prudký vichr mu v tom zabrání. Okolo oběda k nám sestoupí Hana z C3. Uvaříme jí a pak jde spát do vedlejšího stanu. Po večerní relaci jdeme také my spát. V noci fouká hotový uragán a citelně se ochlazuje. Mám strach, že nám to roztrhne stan. Dost fouká a proto se ráno rozhodujeme pro sestup. Je velká zima a teprve pod suťoviskem se zahřeji. Do C1 a C2 nastupuje skupina Miro Pelce a my jsme opět v base campu. Komerční výpravy balí, přicházejí jaci a odnášejí jejich výstroj a v našem okolí přibyli dvě nové výpravy, polská Ryszarda Pawlowského a italská. S Italy jsme uzavřeli dohodu. Budeme jim dobíjet akumulátor notebooku a na oplátku můžeme od nich zdarma posílat maily. Mají komfortně vybavený tábor, ochutnáváme jejich víno a sýry a na oplátku jim dáváme naší slivovici. 27.9. nás opouští Dušan Pokorný. Musí odcestovat domů do Kanady a nastoupit do pracovního procesu. Škoda, postavil třetí tábor a vrchol by ho jistě neminul. Na kopci strašně fouká, každý den sledujeme prapor sněhu, který vane od vrcholu. Hrajeme karty a snažíme se od ostatních získat nějakou předpověď počasí. Ale bez úspěchu. 27.9 vypracováváme plán útoku na vrchol. Máme s Vladimírem strach, aby nám vítr neodvál všechen sníh na lyžování. V horních partiích SZ stěny se objevuje stále více skály. Nakreslíme barevné grafy a je přesně určeno, kdo co kam ponese a kdo a kdy bude kde spát. Teď ještě aby nám přálo počasí a vítr. 28.9 je slunečné a pěkné počasí a trochu fouká. Vyrážíme z base campu s Vladimírem a doktorem, který nás chce filmovat. Na zádech neseme lyže a jestli to půjde, zkusíme kopec sjet na lyžích. V pohodě přespíme v prvním kempu a ráno vyrážíme do druhého. Dost fouká, ale už jsme si na to zvykli. Pravidelným tempem stoupáme a stále více na nás doráží prudké poryvy větru. Je hrozná kosa, omrzá mi nos a pod serakem se rozhodneme, že to zabalíme. Nasadíme s Láďou lyže a sjedeme do C1. Lyžování je to docela namahavé, je tvrdý ufoukaný sníh a expozice je také místy značná. V C1 počkáme na doktora, necháme tu lyže a upalujeme do BC. Po cestě potkáme Vaška, Hanku, Mira a Pavla, kteří míří do jedničky a zítra do dvojky. Navečer trochu nasněží, což značí asi zvrat počasí. Na druhý den je jasno a stal se zázrak – nefouká vítr. Čtyřice dnes vystoupí do C2 a taky se chystá do jedničky Honza Kalousek s Pepíkem. Odpočíváme v BC a kujeme další plány. V noci máme malou záchranku s tibetskými mnichy …, ale to je jiná historie. 1.10. se Vašek s Hankou dostanou do C3. Hlásí dobré počasí a formu a zítra se pokusí o vrchol. 2.10. navečer jsme opět v C1 a chceme dát druhý pokus s lyžemi. Ve večerní relaci se dovíme, že Vašek dnes vystoupil sám na vrchol, ale že se ještě nevrátil do C3. Mají vybitou baterii, takže slyšíme vždy pouze jedno slovo. Při ranní relaci se dovíme o úspěchu. Vašek je v pořádku ve stanu, gratulujeme mu. Z C2 Pepík hlásí zdravotní komplikace. Doktor to vyhodnotí jako prasklý žaludeční vřed a doporučuje mu sestup dolů, klid a dietu. Honza na nás počká ve dvojce a pokusí se o vrchol s námi. Dnes nás čeká výstup do C2. Probíhá v rámci možností v pohodě, ale sedmitisícová výška už je cítit. Pepík okolo nás beze slova profrčí po fixu a pod C2 potkáme Hanku s Vaškem. Hanka to musela v osmitisícové výšce otočit, protože jí omrzaly nohy. Oba jsou unavení, ale určitě šťastni. Ve dvojce zalézáme do stanu a vaříme. Citelně se ochlazuje, zalézáme do spacáku a povídáme si o internetu. Spím neklidně a noc probíhá vcelku v pohodě. Doktor dnes zkusí vystoupit do C3, rozhlédnout se a hned sestoupit dolů. Ráno trochu zkouším jíst, ale moc to nejde. Po obědě chceme vyrazit do C3. Jsem dost apatický a není mi moc dobře. Postupně se to zhoršuje. Asi v jedenáct strčí k nám do stanu hlavu Honza. “Jestli tam budeš takhle sedět, tak Tě asi pozvracím”. Uhnul a za chvíli bylo hotovo. Brní mě celé tělo a je mi strašně. “Jdu dolů” říkám klukům a pomalu balím. Asi mám horskou nemoc. “Mám jít s Tebou dolů?…” ptá se mě Vladimír. “Ne, běž nahoru, zvládnu to sám” odpovídám a připravuji se na sjezd dolů. Za chvíli přichází doktor z trojky. Jedu po hodně tvrdém sněhu, dost často odpočívám a nakonec se dostanu do C1. Z lyžování jsem moc neměl, je mi pořád zle. Pod jedničkou dohoním žlutou bundu a tuším, že to je Hana. “Co tady děláš” vybafne na mě. Povím jí celou historii a pak to společně dorazíme do BC. Ve večerní relaci se dovím, že kluci dorazili do trojky a zítra budou brzy vstávat. Ráno není žádná relace, kluci určitě stoupají a strašně jim držím palce. Je citelně chladno a je znát, jak je den ode dne větší zima. Do Himalájí přichází podzim. Je 5.10 a kluci byli dnes nahoře. Teď aby se dostali vpořádku dolů a můžeme to pomalu balit. Na každém je znát, že toho má dost. Každý má nějaké újmy na zdraví a prožít měsíc v těchto výškách, kde už samotný život unavuje je na budku. Tři lidi na vrcholu je úspěch a postupně z debaty vyplyne, že se nahoru už nikomu nechce. Pošlu vzkaz dolů do čínského tábora s objednávkou jaků na 10.10.

7.10. kluci přichází do BC a zároveň tento den jdeme s doktorem a Pepíkem zbourat C1. S nákladem nám ještě pomůžou tři tibeťané, které jsme najali. Do jedničky málem nevylezu a doktor je na tom stejně. Dolů neseme pořádné kredence a mě hřeje, že už tudy jdu naposledy. Následující tři dny probíhají ve znamení oslav a balení a fotografování. Hanka nás opustí o den dříve společně se Španěly, má strach, aby stihla letadlo. Uspořádáme večeři s Italama, kteří budou odcházet ve stejný den jako my. Niru jim uvaří těstoviny, čímž nás udiví, ale Taliáni se cpou a směrem ke kuchtíkovi posílají oslavné ódy. Pak si uděláme slovanský večírek s Poláky se slivovicí a strohem.

10.10. balíme ráno celý tábor a sledujeme starý známý rituál s jakmany. Trvá jim to znova do oběda, naposledy se podíváme na Cho Oyu a sestupujeme dolů. Procházíme přes sedýlka, písečnou bouří a těsně před setměním docházíme do čínského tábora. Fouká studený vítr, dohodneme s Taliánama, že uděláme společný kuchyňský stan a večeři. Brzo ráno balíme a čekáme na příjezd jeepů a naklaďáku. Dorazí asi v jedenáct, vše naložíme a jedeme přes Tingri, Nyalam do Zhangmu, kde se ubytujeme a postupně se po měsíci svlékáme z teplých svršků. Po večeři jdeme navštívit místní podniky a po půlnoci jdeme spát. Sprchu jsme s Vaškem nestihli, ale co se dá dělat. Přes celnici se propracujeme k hraničnímu mostu před Kodari. Setkáváme se s nosiči, kteří nám pomáhali nahoru a přenášíme veškerý náklad k přistavenému autobusu. Je už pořádné horko a po obědě vyrážíme směr Kathmandu. Všechny závaly a odtrhy jsou naštěstí opraveny a za tmy přijíždíme do Thamelu.

V následující dny stihneme pár oslav a poté, co Libora okradou přímo v hotelovém pokoji i přestěhování do jiného hotelu. 15. září se rozloučíme v restauraci Yak s Nawangem a Nirem a druhý den se přesouváme na Tribhuvan international airport. Přes Dhaku nás DC 10 –tka přepraví do Frankfurtu, kde na mě čeká Jana a dodávka s chlebem, sádlem, pivem a ostatníma dobrotama, které jsme skoro dva měsíce neviděli.

 

Výprava děkuje : Nirovi Kumarovi, Michelu di Giorgio z italské expedice, Russelovi Briceovi, Ryszardu Pawlowskému,Nawangovi, Jirkovi Novákovi, panu Vaňkovi , Janě Hanzlíkové a dalším

sponzorům: Město Karlovy Vary, Ski klub K.Vary, TJ Slovan K.Vary, ČHS,Kastos s.r.o., CT s.r.o., Hudy sport K.Vary, Triop, FMP, Dektrade s.r.o.,ing. V.Baum, VSB,

a firmám: Horolezecké noviny, Himalaya 8000, Wilson sporting goods,